Rostu z dobrůtek
Tak si dál vegetím u maminky v bříšku. Je to pohodička, jsem spokojená, protože maminka pořád někde pobíhá za Nelinkou, takže si užívám pěkného houpání. Jednou jsem si dokonce užila i takový krátký let, to když maminka špatně šlápla na kraj chodníku a upadla na zem. Byla jsem pěkně vykulená, ale docela se mi to líbilo. Nelince už míň, asi o nás měla strach, protože, když viděla, jak maminka upadla, začala plakat. Maminka se rychle zvedla a vysvětlila Nelince, že se vůbec nic nestalo a že jsme v pořádku. Já si potají začala pomýšlet na další takový pád, protože jak tenhle přišel nečekaně, tak jsem si ho ani nestihla pořádně užít, ale měla jsem smůlu. Maminka prý měla odřené koleno a roztržené kalhoty, takže už si dávala dobrý pozor, aby se žádný pád neopakoval. Škoda!
6.5.2008 (24+6) jsme byly zase na kontrole. Všechno bylo jako obvykle v pořádku, akorát mi přijde, že mě teď pan doktor při těch kontrolách docela šidí. Nehraje si se mnou na honěnou, nedívá se na mne ultrazvukem, vždycky mi jenom změří domeček a chviličku si mne poslechne tou trubičkou. No řekněte sami, nezasloužila bych si trochu víc pozornosti. Prý to ale stačí, a hlavní je, že vždycky řekne mamince, že jsem v pořádku.
27.5.2008 (27+6) nás čekala opět kontrola. Byla jsem úplně v klidu, jsem už přece jenom mazák a nějaká další obyčejná kontrola mě přece nemůže rozházet, myslela jsem si. Ale to jsem se spletla. Měla jsem už zpozornět, že mě maminka vzala na kontrolu bez snídaně. To se mi vůbec nelíbilo, ale mamka si pak odnesla od sestřičky do čekárny čaj, tak jsem se těšila, že mi do bříška s tím čajíkem pošle i něco dobrého k snědku. To jsem se ale pěkně spletla. Nejen, že mi k čajíku neposlala žádnou dobrotku, ale ani ten čaj nechutnal jako normální čaj, který maminka pije k snídani doma. Byl příšerně sladký a vůbec mi nechutnal, ještě že ho maminka vypila docela rychle. Pak jsme se hodinu nudily v čekárně, maminka si četla a já se pravidelnými kopanečkami a žďuchanci dožadovala něčeho dobrého k snědku. Marně! Maminka mi nic neposlala, prý to musím vydržet, aby se zjistilo, jestli maminka nemá těhotenskou cukrovku. A kdyby ji prý měla, tak by musela držet nějakou dietu. To prý už by mi do bříška neposílala žádné dobrůtky. Jéje! Snad tohle není už příprava na tu dietu? Jak já bych to v tom bříšku, bez těch dobrůtek přežila? No nic, asi bych musela jít ven, nedalo by se nic dělat. Pak mě z přemýšlení vytrhla sestřička, která dala mamince skleničku a řekla jí, aby se šla vyčůrat. Proč vyčůrat, vždyť se nám nechce, divila jsem se. A protože se nám opravdu vůbec nechtělo, strávily jsme na záchodě hodnou chvilku. Nakonec se mamince nějak podařilo kapičku vymáčknout a s obavami, jestli to bude stačit vstoupila za sestřičkou. Hurá stačilo! Tak a teď už nám řekni, že můžeme dál dlabat všechny dobroty, skoro jsem sestřičku prosila. Ale sestřička řekla, že výsledky budou až za týden. A zatím maminka může jíst úplně všechno. Hurá!!! Radovala jsem se, sice nevím jak dlouho trvá týden, ale hlavní je, že dobrotám neodzvonilo. Zrovna jsem začala přemýšlet, co bych si dala dobrého k snědku, když mamku sestřička poslala do ordinace. Tak po dnešku jsem byla opravdu zvědavá, co si na mne vymyslí pan doktor. Ale pan doktor mě už ničím nepřekvapil, klasicky mě odbyl metrem a trubičkou a konstatoval, že jsem v pořádku.
Jinak se mám parádně, užívám si, když maminka mě a Nelince zpívá, někdy trošku závidím Nelince, že se může s maminkou mazlit zvenka, ale maminka mě pak vždycky pohladí přes bříško a ubezpečí mě, že se také dočkám. Každé ráno mi Nelinka dává pusinku na bříško a ptá se mě, jestli jsem se „vypinkala dobše“. Jojo vyspinkala, a ještě se vyspím přes den, až budete s maminkou zase někde poletovat, snažím se Nelince říct, ale obávám se, že mě neslyší.