Pro krásu se trpí
Pro krásu se prý trpí, říkala mi maminka, když mi dali třmínky na nožičky. Vzala jsem to na vědomí a zjistila jsem, že to trpění není nic strašného, dokonce bych řekla, že je to docela příjemné. Když mi maminka třmínky nasazuje, příjemně mě to šimrá. Takže trpění je vlastně báječná věc, pochvalovala jsem si ještě 20.10.2008, když jsem si hověla u pana doktora na kyčličkách. Usmívala jsem se na něj i na sestřičky, užila jsem si i ultrazvuk a usmívala jsem se i když mě maminka oblékala zpátky do třmínků. A měla jsem důvod, pan doktor mě moc chválil, říkal, že se mi nožičky hodně zlepšily a že má radost. Tak jsem měla taky radost a znovu jsem si připomněla, že to trpění je vlastně báječná věc.
To jsem si myslela jenom do včerejška do půl desátý. Včera 21.10.2008 mě maminka ráno oblékla, naložila do kočárku a vyrazila jsme i s Nelinkou jako obvykle na každodenní procházku. Teda myslela jsem si, že bude probíhat jako obvykle. To jsem se teda pěkně spletla! Samozřejmě jsem hned po vyjetí usnula, a když jsem se probudila, zjistila jsem, že mě mezi tím maminka předala babičce Jitušce, která mě vynadala z kočárku. Super, tak si aspoň užiju chování, pomyslela jsem si a chtěla jsem zase usnout. Ale babička mě předala nějaké paní, a ta mě odnesla do takové podobné ordinace, jako má moje paní doktorka. Ty jo, já jdu k jiné paní doktorce, a proč tu se mnou není maminka? Nebo aspoň babička? Divila jsem se. Najednou mě ta paní doktorka píchla do ouška. Pomóóóóóc!!!!!! To bolíííííí! Mamíííííí! Křičela jsem, ale paní doktorka byla nelítostná a ďobla mě i do druhého ouška. Tak to teda nééé! Už toho mám dost! Tady já nebuduuuuu! Sestřička konečně pochopila, že s nimi končím a odnesla mě zpátky k babičce. Pro jistotu jsem ještě pobrekávala, aby si to náhodou nerozmyslely a nevzaly si mě zpátky do ordinace. Teda zlatá moje paní doktorka, tady ať se mnou příště už nepočítají, žalovala jsem si babičce, když mě odnášela zpátky do kočárku. Naložila mě do kočárku a venku mě předala mamince. Ještě jsem si jí chvilku postěžovala a pak jsem usnula. Doma mi pak maminka ouška namazala mastičkou a říkala, že mám nové náušničky a že jsem s nimi moc krásná holčička. Pro krásu se trpí, beruško moje, říkala mi. Jo tak tohle je to trpění? Tak to už v životě nechci zažít!!! Naštěstí mi maminka slíbila, že už to opravdu nikdy nezažiju. Byla jsem ráda, že pochopila a k téhle paní doktorce mě už nevezme, jak mi slíbila. Dneska už mi náušničky vůbec nevadí, ale pro jistotu vždycky když mi s nimi maminka kroutí, výstražně zapláču, aby nezapomněla co mi slíbila!
Už mám náušničky jako ségra.