Hugýsek - Můj deníček

Tak to jsem prý já, říkala maminka. Po dvou hodinkách, kdy jsem si spokojeně odpočívala na porodním sále vedle maminky a tatínka, mě dali k mamince do náruče a odváželi nás pryč od tatínka. To se mi vůbec nelíbilo, ale maminka mi slíbila, že ona bude pořád se mnou a tatínek za námi přijde hned zítra. Ok, tak to vydržím, hlavně že se mnou bude pořád aspoň maminka. Přivezli nás do pokojíku, kde už bylo jedno miminko se svojí maminkou. Mne si vzala sestřička a někam mě odnášela. Co to? Co si to dovoluje? Proč mě nenechá u maminky? Vždyť přece máme být už pořád jenom spolu? Jak to, že to neplatí? Úplně jsem se z toho šoku vzbudila. Než jsem se stačila vzpamatovat a začít pořádně křičet, sestřička mě svlékla a šoupla mně do vody. Uááá, uááá, já nechci, já chci k mamince, křičela jsem. Křičela jsem asi dostatečně, protože sestřičky se mě po chvilce asi zželelo a vytáhla mě z vody. Super, teď mě ještě odnes za maminkou vzlykala jsem ještě chvilku, a sestřička mě oblékla do čistého oblečení a opravdu mě někam odnášela. Chvilku jsem trnula, jestli mě odnese ke správné mamince, ale během chvilinky, kdy jsem si už lebedila u maminky v náručí, jsem si oddechla. Je to ona, moje maminka a jak je mi u ní hezky, to je paráda. Sestřička se však rozhodla mě ještě trochu potrápit a začala mi zase strkat do pusinky maminky prso. Co to je? Co s tím mám dělat? Koukala jsem bezradně na maminku a ta mi povídá: „Papej, Amálko.“ Papat? Takhle? No jo vlastně, vždyť já už vlastně nemám na papání tu šňůrku, uvědomila jsem si a zkusila zlehounka zatahat pusinkou. Jéé, ono z toho něco teče! A je to docela dobrý. Hm, tak to je dobře, aspoň už vím, že hlady neumřu, oddychla jsem si a spokojeně usnula.

Té dobrotě od maminky se prý říká mlíčko. Maminka mi ho dávala každou chvilku, ale mně nebylo moc dobře, protože jak jsem se drala na svět pořádně jsem se nalokala plodové vodičky a ta mě teď v bříšku pěkně zlobila a já jsem pořád blinkala a nebylo mi úplně dobře. Ale druhý den večer, už jsem v bříšku konečně žádnou vodičku neměla a mohla si dosyta užívat té dobrůtky od maminky.

První noc jsem vlastně celou prospinkala, dopoledne jsem si užívala maminky a odpoledne jsem nestačila zírat. Začaly chodit návštěvy. Přišla babička Jituška, teta Ilča s Adélkou, tatínek, teta Ivča, babička Marcelka, děda Jirka, teta Janina, teta Evča, teta Hedvika, teta Lucka a hlavně tatínek a Nelinka! Na tu jsem byla obzvlášť zvědavá, co na mě bude říkat. Krásně se na mne smála, hladila mě, pusinkovala a říkala mi: „Amálka úžasná“ a „ty muj malej bloučku.“ Teda to bylo návštěv hned první den, říkala jsem si, když jsme s maminkou na pokoji osaměly. Ale jenom na chvilku, ještě po návštěvních hodinách se na mne přišel podívat děda Ládík, který za mnou pospíchal z chaty a dřív mu autobus nejel. Takže jsem si návštěv užila opravdu dosyta, hned první den. A návštěvy chodily i ostatní dny, takže jsem ještě poznala tetu Ivču s Natálkou, tetu Dášu, Nikolku.

V porodnici jsem byla moc hodná, hajala jsem v postýlce s jmenovkou, v noci a dopoledne si užívala maminky, odpoledne pak návštěv. Byly jsme na pokoji číslo pět, a hned první ráno mi odešla parťačka Natálka, která tam byla s maminkou a s kterou jsem se vlastně nestihla ani seznámit a hned od té doby tam s námi byla jedna maminka, která měla v bříšku Kubíčka, kterému se vůbec nechtělo z bříška ven. Byla jsem na něj zvědavá, ale nakonec jsem se ho nedočkala. Narodil se přesně v den, kdy my jsme z porodnice odcházely, takže jsem ho už neviděla. Také jsem v porodnici zjistila, že mám krevní skupinu A negativní, stejně jako maminka.

V porodnici nám bylo prima, ale už jsem byla zvědavá na to, jak to vypadá doma. Takže jsem byla moc šťastná, když nás ve čtvrtek 28.8.2008 pustili domů. Před tím jsem teda ještě musela přetrpět píchání do patičky, ale zvládla jsem to skvěle a mohli jsme, s taťkou a Nelinkou, konečně domů.