Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jdu si to omrknout ven

24. 8. 2008

Tak, protože jiného pana doktora jsem už viděla, začala jsem přemýšlet, kdy se vlastně narodím. Napřed jsem myslela, že hned v pátek, ale babička si odvezla Nelinku na víkend na chatu a tak mě zlákala vidina prolenošeného víkendu, kdy si maminku užiju jenom pro sebe. A taky si pořádně odpočinu, vždyť to asi bude pěkná dřina, to narození. Takže jsem příchod na svět odložila na neurčito. Víkend jsme si opravdu krásně užily. Maminka v sobotu vstávala v deset, taťka nám došel koupit snídani a večer jsme ještě zajeli do Mladějovic na prasátko. Jé, to bylo dobrý, moc mi chutnalo. Akorát maminku trochu znervózňovaly otázky typu: Proč jsem se ještě nenarodila, Kdy se konečně narodím, atd. Domů jsme dorazili večer a zase jsme se krásně vyspaly.

Maminka vstávala v neděli zase v deset a mne napadlo, že jsem vlastně za ty dva dny krásně odpočinutá, prasátko jsem taky už ochutnala, takže na co vlastně ještě čekat? Asi se narodím!

Ale jak se to dělá? Haló, mami, chci ven! Jak to mám zařídit? Co mám udělat? Vysílala jsem mamince signály a ta je prý cítila jako slabé bolení v bříšku a v zádech, ale jak vylézt mi neporadila. Signály, že chci na svět, jsem začala vysílat v jedenáct hodin dopoledne. Zatím jenom tak opatrně a pomaloučku. Maminka si vlezla do vany a já si stále lámala hlavičku, jak to zařídím, abych mohla vykouknout na svět. Z vany jsme vylezly v půl jedné a já jsem nebyla o nic chytřejší. V půl druhé se vrátila z chaty Nelinka a šli se s tatínkem podívat na dudáky. Maminka si zase vlezla do vany, protože moje domáhání se vstupu na svět prý stále více cítila v bříšku a v zádech. No jo, maminku bolí záda, ale co tu mám dělat já? Jak to jenom udělám, jak a kudy z toho bříška vylezu? Pořád jsem tomu nemohla přijít na kloub. Tatínek s Nelinkou se vrátil asi ve tři hodiny a maminka tatínkovi řekla, aby zapisoval mé signály, že chci ven, kterým, kdoví proč, říkala kontrakce. Tatínek zapisoval a hlásil, že chodí po sedmi až po devíti minutách. Maminka mezi tím vylezla z vany a stále tatínkovi hlásila kontrakce. Tatínek začínal být nervózní a říkal, že zavolá babičce, aby přišla hlídat Nelinku, a že pojedeme do porodnice. Maminka chtěla ještě počkat, ale nakonec svolila a tatínek kolem půl páté zavolal babičce. I když jí říkal, že nemusí pospíchat, že vlastně ani neví, jestli se vůbec někam pojede (to mě teda pěkně podcenili), zvonila u nás babička Marcelka snad za pět minut. Hrála si s Nelinkou a maminka se mohla věnovat jenom mně. Tatínek, stále zapisující kontrakce maminku upozornil, že chtěla jet do porodnice, až budou kontrakce po pěti minutách a prý už dávno jsou (dávno u tatínka znamenala třetí kontrakce po pěti minutách). Maminka ještě chvíli otálela, říkala babičce, že by nejraději vydržela do šesti, že to se prý v porodnici mění nějaké služby, nicméně v půl šesté jí došel humor i odvaha a zavelela k odjezdu do porodnice. Napřed teda myslela, že by s tatínkem mohli jít pěšky, ale to jí taťka nedovolil.

Ve třičtvrtě na šest jsme zazvonili na porodní sál. Tak to jsem zvědavá, co tady se mnou uděláte, už toho mám fakt plný brejle, už chci opravdu ven, myslela jsem si a v bříšku mi začínalo být už opravdu hodně těsno. Maminka se převlékla do košile a sestřička jí napojila na monitor. Jéje zase ten monitor, to mě už fakt nebaví, já chci ven. A hele táhne mě to nějak dolu, že by tudy vedla ta cesta ven? Dumala jsem, zatím co maminka úpěla na monitoru. Sestřička, jak tak maminku pozorovala, usoudila, že už asi fakt chci ven a zavolala paní doktorku, ať maminku vyšetří. Ta maminku vyšetřila a řekla osm, a že jdeme na sál. Maminka si cestou na sál ještě skočila na záchod, a jak se tam ohnula, najednou prásk, a odtekla mi všechna vodička, kterou jsem celou dobu měla v pelíšku. Pomoc! Co teď? Jak tady budu bez té vody vegetit? Zmatkovala jsem. Aha, já musím asi za tou vodičkou, tak super, to bude asi ono, jo jo, už tam vidím i nějaké světýlko, pomyslela jsem si a vydala se za tím světýlkem. To už maminka ležela a právě doběhl i tatínek, takže jsem mohla v pohodě ven. No, zase úplně taková pohodička to nebyla, docela dost jsem se při tom nadřela, ale nakonec jsem se přece jenom dočkala a najednou byla venku. Jééé, pomoc, tady je zima! A světlo mi svítí do očíček! A není tu žádná vodička! Tak to ne, koukejte mě vrátit, mně se tady nelíbí! Křičela jsem, ale bylo mi to prd platné. Zpátky mě nevrátili, naopak, ještě mi ustříhli i tu šňůrku, kterou jsem papala. No co si to dovolujete, jak teď budu papat? Plakala jsem, a aby toho nebylo málo, odnášeli mě někam pryč od maminky, kterou jsem si ještě ani nestačila prohlédnout. Než jsem stihla úplně propadnout panice, objevil se vedle mne tatínek. Uf, aspoň někdo známý, ulevilo se mi a pozorovala jsem tatínka, jak mě natáčí a fotí. Dělali mi sice docela nepříjemný věci, ale dalo se to vydržet, když se mnou byl tatínek. Taky mě zvážily, vážím prý 3850 gramů. Pak mě oblékli a konečně dali tatínkovi, který mě odnesl za maminkou. Ukázal mi maminku, choval mě a já si ho prohlížela a poslouchala, jak mi říká, že jsem moc krásná holčička. Pak mě dali k mamince a já si ji konečně mohla pořádně prohlédnout. Akorát jsem nechápala, proč mi pořád cpou do pusinky maminky prso. Naštěstí je to za chvilku přestalo bavit a položili mě do vyhřáté postýlky vedle maminky. Chvilku jsem si lebedila v postýlce, užívala si maminky a tatínka, jejich hlazení a pózovala při focení. Pak jsem si taky zkusila plakat. Zjistila jsem, že mi to jde, takže jsem po chvilce přestala, a protože jsem byla opravdu hodně unavená přemohl mě spánek. Občas jsem jedním očkem zkontrolovala, jestli je všechno v pořádku, a když jsem zjistila, že je maminka i tatínek se mnou, v klidu jsem si chrupala dál.

Tak jsem konečně na světě! Narodila jsem se ve strakonické porodnici 24.8.2008, v 18:16 hodin, s váhou 3850 gramů, s apgar skórem 9 10 10. Tu devítku jsem prý měla jenom za barvu. Jo zapomněla jsem se zmínit, že jsem z té dřiny, jak jsem se tlačila na svět, měla trošku modrou hlavičku, teda asi trošku víc, sestřičky na sále mi říkaly švestička Amálka. Ale jinak jsem všechno zvládla na jedničku, stejně tak maminka i tatínek. Akorát tatínek má malinký vroubek, protože vyhodil ten papír, na který zapisoval kontrakce před odjezdem do porodnice. Maminka mi ho chtěla schovat na památku.

ObrazekObrazek
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ahoj Amálko

(Tatínek, 19. 9. 2008 13:34)

Ahoj Amálko,
jsme s maminkou moc rádi, že už Tě máme konečně na světě. Jsi moc krásná a moc hodná !!! Velikou radost z Tebe má i tvoje sestřička Nelinka. Slibuji Ti, že Tě budu mít moc a moc rád, budu na Tebe dávat pozor a chránit Tě, stejně jako tvou sestřičku a maminku !!!
Vítám Tě na světě,
Tvůj TATÍNEK