Další vyhraná honička
Tak dneska (18+6) jsme s maminkou zase vyrazili za panem doktorem na kontrolu. Sestřička mamince jako obvykle zkontrolovala moč, změřila tlak (125/60) a poslala nás za panem doktorem. Pan doktor maminku vyšetřil a pak si konečně zase začal hrát se mnou na honěnou. Byl jsem připraven, vždyť jsem také celý měsíc pořádně trénoval, abych tu honičku s panem doktorem zase vyhrál. Pan doktor si zase nasadila sluchátka, a když dal mamince na bříško tu věc na poslouchání srdíčka, přišla moje chvíle. Začal jsem uhýbat,plaval jsem ze strany na stranu, nahoru, dolu, dělal jsem salta a kotrmelce a po chvíli, kdy už jsem se začínal bát, že odpadnu, to pan doktor konečně vzdal. Sundal si sluchátka a řekl mamince, že si mě bohužel zase neposlechne. Říkal, že prý všem dětem je ten ultrazvuk nepříjemný, ale já prý jsem extra číslo. Hmmm, číslo, to bude asi něco, jako pocta vítězům, tak to teda beru, to číslo.
Maminka mi pak, když jsme odcházeli řekla, že to moje srdíčko stejně chviličku na začátku slyšela. Pan doktor prý měl nahlas nastavený ty sluchátka a tak zaslechla asi třikrát to moje srdíčko ťuknout. To jsem rád, aspoň si to užila i maminka. Tak já jdu, mami, zase odpočívat, dobrou noc.
Jo a ještě se mi přihodila jedna divná věc. Dneska se mi panu doktorovi utíkalo mnohem hůř, než minule. Teda utíkalo by se mi dobře, ale ten můj domeček se mi nějak podezřele od posledně zmenšil. Vůbec jsem si to neuvědomoval, ale teď, jak jsme si hráli, jsem zjistil, že najednou nemám kam utíkat. Jestli se ten domeček bude stále takhle zmenšovat, tak příště už nebudu mít kam utéct. Budu muset popřemýšlet co s tím a nějak to zmenšování zastavit, ale teď už jdu vážně spinkat.